Nic není, co bejvávalo
Už tomu bude brzo rok, kdy jsem opustil teplou náruč Gymnázia F.X.Šaldy a šel hledat štěstí do chladných spárů vysokých škol..
Na Šaldy jsem strávil dlouhých osm let a vypracoval jsem si k tomu místu hluboký a vřelý vztah. Zažil jsem tam velké lásky, hořká zklamání, skvělá přátelství. Dokonce mě tam i proti vlastní vůli trochu vzdělali.. :o) Kdysi jsem po chodbách pobíhal jako malý primánek s baťůžkem přerůstajícím tělíčko, později rozvážně našlapoval, po tom žlutém linoleu, jako starý mazák. Chvíli co chvíli jsem zdravil kamarády, známé i neznámé.
Co dnes? Přijdu tam jako cizí muž. Poznávají mě pouze kantoři a já poznávám pouze je. Občas se za rohem mihne známá tvářička, ale většina z těhle tvářiček bude maturovat letos.. Pak mě usadí pozdrav někoho z mladších, který pronese: "Dobrý den." To jsem už tak starej, aby mi terciáni vykali?
Mám to tam rád a vždy se tam budu rád vracet, i když to lino už není tak žlutý a lidé tak známí - jako dřív.
z kategorie Jen tak pro sebe, přidej na Linkuj.cz, publikováno 05.01.2005 23:51
RSS blogu
Seznam.cz RSS čtečka
Google.com RSS čtečka
Komentáře k článku (1×)
Tak přesně tenhle pocit mám i já. A až odejde Matějova třída, tak už tu zbydou jen osamocené duše, které z mladších ročníků znám… Ještě že moc nevylézám z kabinetu :-)